STARÉ A NOVÉ ČELADICE

V souvislosti se vzrůstajícím významem rajhradského kláštera byla ve 13. století založena mezi mlýnským náhonem a řekou Svratkou osada Čeladice. Hlavním úkolem nových osadníků byla nejspíše ochrana kláštera proti nepokojům na svém panství. Čeleď označovala ve starší době domácí vojsko.

Novým usedlíkům propůjčila vrchnost na stavební místa tři lány pozemků. V roce 1483 se název vesnice objevuje v souvislosti s prodejem klášterního mlýna bratrům Prokopovi a Vavřincovi z Čeladic. Osada neměla možnost dalšího vývoje pro málo polí k obživě. Někteří si pronajímali další klášterní pozemky, jako např. v 17. století rodina Blažeje Skřítka z Čeladic.

Na počátku 17. století měly Čeladice 16 domů, z nichž jeden se k roku 1629 nazýval špitál Jeho Milosti pana probošta. Poddanskou zemědělskou obcí se Čeladice staly v roce 1706 po novém rozdělení pozemků. V roce 1775 bylo v Čeladicích jedenáct čtvrtláníků a čtyři chalupníci. Obec měla vlastní samosprávu v čele s purkmistrem, užívala vlastní pečeť, měla samostatný katastr a vlastní matriky. Například Karel Hrůza byl purkmistrem v roce 1758 a Anton Duchoň z č. 4 v roce 1777. Klášterním myslivcem byl v roce 1765 Matěj Bunďálek z č. 8. V roce 1790 bydlelo v patnácti domech 93 lidí.

Při pravidelných jarních záplavách se obyvatelé Čeladic stěhovali i s dobytkem do Rajhradu. Dřevěné stavby většinou náporu vody odolaly jen s menšími škodami. Po velkém požáru v roce 1728 byly Čeladice postaveny z nepálených cihel, což se jim stalo osudným o sto dva roky později. Na jaře roku 1830 náhle roztálo mnoho sněhu a ve dnech 19. až 21. března zaplavila  velká voda celé okolí. V Čeladicích se tři domy sesuly a ostatní voda velmi poškodila. Stará obec byla opuštěna. Od roku 1830 se začaly stavět nové Čeladice na pozemku poskytnutém klášterní vrchností. Jižně od Rajhradu tak vyrostla obec se dvěma ulicemi. V roce 1836 zemřel poslední starosta Čeladic František Matlach. Obec tehdy ztratila politickou samostatnost a splynula s Rajhradem. Čeladické ovšem čekala další pohroma. V roce 1838 byla přes čeladické dvory postavena železnice. Chalupy zůstaly na jedné straně a stodoly na protilehlé straně trati. Domy tím byly znehodnoceny. Později přibylo k původním patnácti domům třicet domovních čísel. Stalo se tak rozdělením větších stavení. Dodnes je původní čeladické číslování dochováno u 45 domů, které pro odlišení od číslování rajhradského začínalo sedmičkou (701 až 746).

V nových Čeladicích v roce 1890 bydlelo v šestnácti domech 246 a v roce 1900 ve čtyřiceti domech 245 obyvatel. Ani nové Čeladice se nemohly dále rozvíjet, o čemž svědčí výsledky sčítání lidu z roku 1930, kdy zde žilo pouhých 195 obyvatel. V roce 1934 se železnice rozšířila na dvojkolejnou a zabrala další plochy dvorů. Nemálo Čeladických si postavilo nové domy po vzniku republiky ve čtvrti Matlaška, která snad nese jméno posledního čeladického starosty Matlacha. V současnosti neznalý nepozná, že část Masarykovy ulice v Rajhradě byla v minulosti samostatnou obcí s nevšední historií.

Antonín Halouzka a MUDr. Emil Holub

Kovář a puškař Antonín Halouzka, narozený 17. ledna 1860 v nových Čeladicích č.p. 12, byl jedním z průvodců lékaře a cestovatele Emila Holuba na jeho druhé africké výpravě. Ze 700 dobrovolníků si dr. Holub vybral šest nejlepších. Halouzka byl mezi nimi. Dne 22. 11. 1883 se vydala expedice do jižní Afriky s cílem projít kontinent od jihu až do Egypta. Po třech letech dne 3.dubna 1886 dorazila vyčerpaná výprava postižená zimnicí do Lešumského údolí, kde zemřeli dva průvodci. Také Antonín Halouzka těžce onemocněl a byl proto poslán s 25 bednami předmětů do vlasti. Zbytek výpravy byl za řekou Zambezi 2. srpna 1886 přepaden a okraden kmenem Mašukulumbů. Expedice postižená zimnicí se v září 1887 předčasně vrátila domů. Z osmi členné výpravy přežili těžké africké podmínky manželé Holubovi a tři pomocníci. Holubův nejoblíbenější Antonín Halouzka zemřel ve Vídni na následky tropických nemocí dne 9. května 1901 ve věku pouhých 41 let. Dr. Holub, který navštívil Rajhrad v letech 1900 a 1901, zemřel předčasně v roce 1902. Až do poloviny 20. století to byla první vědecká expedice v těchto končinách.

Stavba železnice

Při stavbě Ferdinandovy severní dráhy byl Rajhrad jedinou obcí mezi Vídní a Brnem, kterou železnice proťala doslova jejím středem. Ing. Karel Ghega vyprojektoval v Rajhradě dva viadukty, menší u hřbitova s třemi oblouky a větší přes náměstí s třinácti oblouky. Pro vysoké náspy se brala zemina v okolí dráhy, a tak vznikly dnešní škarpy. Stavbu prováděla firma bratří Kleinů z Rajhradu. Úsek Rajhrad – Brno byl 11. listopadu 1838 zkušebně zprovozněn první jízdou lokomotivy Moravia a 15. prosince 1838 došlo k slavnostním zahájení pravidelné dopravy Brno – Rajhrad. Dne 7. července 1839 byl zprovozněn celý úsek Vídeň – Brno. V roce 1934 se trať změnila na dvojkolejnou.